Kolikrát se vám stane, že vás zaujme nějaká hra, ať už kvůli krásné mapě nebo atraktivnímu tématu, ale posléze zjistíte, že obsahuje nějakou herní mechaniku, kvůli níž se rozhodnete dát od ní ruce pryč? Mně se to občas stává, a asi tušíte, že No Peace Without Spain! (dále NPWS) je právě takový případ. Od prvního okamžiku, kdy jsem se o ní dozvěděl, jsem litoval, že jde o CDG se skrytými informacemi.
Ta krásná mapa! Skvělé téma, líbivý cover a vlastně i ty žetonky. Taková škoda! Jenže chyba lávky. Ze správné cesty mě svedly lajdácky získané informace, že hru nemá smysl hrát v jednom. Nakonec jsem měl štěstí. Před pár lety jsem zjistil, že mi v sólo hraní vlastně nic nebrání, takže si hru můžu konečně pořídit. Shodou okolností měl tehdy jeden český e-shop skladem deluxe verzi s pevnou mapou. A ty tři měsíce, které jsem u hry strávil, jsem si opravdu užil. Ba co víc, ta hra píše krásné příběhy. Ale já už plýtvám dojmy hned na začátku, co pak budu psát na konci?
ZÁKLADNÍ POPIS
NPWS je určena pro 2 hráče. Jeden z nich představuje Bourbony, kteří chtějí po smrti Karla II. dosadit na španělský trůn Filipa V., vnuka francouzského krále Ludvíka XIV. S tím se nemohou smířit Habsburkové (dále v textu budu občas používat termín Aliance, jindy zase Habsburkové, vždy je tím míněna celá protifrancouzská koalice), jejichž ambicí je dosadit mladšího syna císaře Leopolda I., Karla III. Válce o španělské dědictví je věnovaná následující kapitola, takže zde jenom krátce. Bojištěm je v podstatě celá mapa tehdejší západní Evropy. Obě strany se snaží získat co nejvíce vítězných bodů, které se v této hře udělují za dobytí význačných měst a všech druhů pevností, jejichž propojení tvoří základ herního plánu (přesnější termín je point-to-point systém).
![]() |
| Část mapy pro ilustraci. Čtvercová pole jsou neopevněná města. Pevnosti mají klasický hvězdicovitý tvar. |
Už jsem naznačil dříve, že jde o CDG neboli kartami řízenou hru. Správně bych asi měl použít termín pseudo CDG. Ve hře se sice používají karty pro volbu akcí a událostí, ale vše je používáno trochu jinak než u her, které jsou označovány jako ty pravověrné CDG (např. Empire of the Sun nebo Labyrinth: The War on Terror 2001–?). Jsou zde dva balíčky karet: karty událostí a akční karty. A tady přichází ten rozdíl oproti uvedeným zástupcům CDG her. Hráči mají v každém kole v ruce 4-5 akčních karet, v jejichž odehrání se střídají dle iniciativy. Avšak na těchto kartách není možnost zahrát je jako událost. Pouze mohou využít 1 až 3 akce během svého tahu. Karty událostí jsou omezené na jednu pro každého hráče během kola. Odpadá tedy možnost volit mezi tím, zda chci zahrát událost nebo využít operační body na kartě pro dostupné akce.
Hraje se na kola, která symbolizují roky. Začíná se tedy v roce 1702 a pokud nedojde k automatickému vítězství jedné strany dříve, pokračuje se až do roku 1713.
VÁLKA O ŠPANĚLSKÉ DĚDICTVÍ
![]() |
| Karel II. |
V podstatě od samého začátku se čekalo, kdy Karel II. zemře a nikdo nepředpokládal, že by měl mít potomky. Jenže mladý Karel se překvapivě držel a dožil se 39 let. V posledních letech jeho vlády se rozběhla řada jednání mezi Francií, které vládl Ludvík XIV., a námořními mocnostmi Anglií a Nizozemí, během nichž mělo dojít nejen k rozdělení španělského území, ale některé země měly změnit vládce (Lotrinsko, Milánsko a další). S poslední verzí souhlasil i Leopold I., císař Svaté říše římské. Karel II. nejprve ve své závěti určil jako svého nástupce Josefa Ferdinand Bavorského, syna bavorského kurfiřta. Ten však předčasně zemřel v roce 1699, a tak i na nátlak španělské šlechty a kléru změnil závěť, a svěřil vládu země po své smrti vnukovi Ludvíka XIV, kterým byl Filip z Anjou. Když Karel II. skutečně v listopadu 1700 zemřel, rozhodl se Ludvík XIV. tuto variantu skutečně prosadit.
![]() |
| Jmenování Filipa z Anjou španělským králem. |
To samozřejmě nezůstalo bez odezvy. Zuřil především císař Leopold I., jenž prosazoval svého mladšího syna, arcivévodu Karla. K němu se přidaly obě námořní mocnosti Anglie a Nizozemí, které se obávaly spojení Francie a Španělska pod jednou korunou. A protože Ludvík XIV jejich obavy nerozptýlil (slib, že k tomu nedojde nedal), rozhořela se válka. Zpočátku se vše vyvíjelo dobře pro lépe připravenou Francii, ale pak přišly velké vojenské porážky Francie (nejznámější v bitvě u Blenheimu), které pořádně otřásly sebevědomím francouzského panovníka.
![]() |
| Vévoda z Vendôme a Filip V. Španělský po vítězné bitvě u Villaviciosa v roce 1710 |
Jeho vojska byla vytlačena z Itálie, Říše, Španělského Nizozemí i většiny Španělska a musela se soustředit na obranu. Jelikož však mírové podmínky, které Francie dostala, shledal Ludvík XIV. nepřijatelnými, válčil dál a obrana se jeho vojskům dařila. V roce 1709 byl postup Evžena Savojského a vévody z Marlborough zastaven v krvavé bitvě u Malplaquet.
![]() |
| Evžen Savojský |
![]() |
| Vévoda z Marlborough |
Jednota protifrancouzské koalice se postupně začala drolit. Došlo také ke změně vlády v Anglii, kde vítězní toryové už válku nepodporovali. Šokem pro koalici pak byla smrt římského císaře Josefa I., která vynesla do čela impéria rakouských Habsburků jejich uchazeče o španělský trůn Karla. V roce 1713 se po uzavření utrechtského míru obě námořní mocnosti z války stáhly, protože se nyní u svého dosavadního spojence obávaly téhož, jako zprvu u Ludvíka XIV. - přílišného posílení moci. To nakonec přinutilo i rakouské Habsburky uzavřít s Francií tzv. Rastattský mír. Filip V. zůstal španělským králem, rakouští Habsburkové byli odškodněni Španělským Nizozemím, Neapolským královstvím a Sardinií. Britové si ponechali důležité základny ve Středozemním moři: Menorcu a Gibraltar, které během války obsadili.
![]() |
| Přečteno hned 2x |
KDO SE VE HŘE ÚČASTNÍ VÁLKY?
Na jedné straně stojí Francie a Španělsko. Jejich spojencem je na začátku války Bavorsko a také Savojsko, které ovšem v průběhu války změní stranu díky zahrané kartě události. Proti nim stojí země Aliance, již tvoří Svatá říše římská, Anglie a Spojené nizozemské provincie. V roce 1704 vstoupí do války na straně Habsburků Portugalsko.
STRUKTURA HERNÍHO KOLA
Každé kole se skládá z 5 fází, které následují po sobě:
1. Fáze karet událostí
Ze společného balíčku karet událostí obdrží obě strany po jedné kartě. Dle iniciativy musí hráči kartu odkrýt a vyřešit. Existují dva typy karet událostí. Karty označené pro pozdější použití si lze ponechat v ruce a zahrát je dle vůle hráče při splnění jejich podmínek. Ostatní události je nutné vyřešit ihned. Každá zahraná karta je natrvalo vyřazena ze hry, díky čemuž se v průběhu dostane skoro na všechny. Necelá polovina z nich se do balíčku zamíchává až v roce 1708.
![]() |
| Zatímco akční karty jsou na obrázky všechny typy, karty událostí ve spodní řadě jsou zastoupeny třemi typy. |
2. Fáze posil
Nezbytná součást každé válečné hry má své místo i zde. Posily přichází jednak v podobě předem naplánovaných jednotek a generálů, ale obě strany mohou nahrazovat jednotky, které byly eliminovány v průběhu bojů, a to spotřebou vlastních zdrojů. Ty jsou zde vyjádřené pomocí bodů, které jsou pevně stanovené pro každé kolo (Francie 4, Aliance 6) a které se nepřenáší, pokud je některá ze stran nespotřebuje všechny, do dalšího kola. Některé karty událostí mohou příjem zdrojů měnit.
Další využití zdrojů spočívá ve vybudování až dvouúrovňových pevnostních linií. Podmínky pro jejich výstavbu však jsou poměrně přísné. Jednak je nelze stavět na všech typech polí a pak je také potřeba mít přítomnou armádu o minimálně 5 jednotkách (sborech). Pevnostní linie hrají důležitou roli při bitvě, protože útočník je musí buď překonat nebo počítat s negativním modifikátorem pro hod kostkou.
V této fázi je také povolen přesun generálů bez omezení. Hráč za Bourbony má navíc možnost za 1 nebo 2 body zdroje vybudovat v přístavu Toulon flotilu, s níž se pokusí během kola ovládnout Středozemní moře, čemuž se budu věnovat později.
3. Fáze kampaně
Tohle je jednoznačně srdce a jádro celé hry. Zde hráči v pořadí dle iniciativy střídavě zahrávají své akční karty a volí jednotlivé akce v počtu, který odvisí od čísla na kartě (1 až 3). Jde o následující akce:
- Tažení – pozemní pohyb generála s jednotkami NEBO dobývání pevnosti
- Přesun – pozemní přesun 2 generálů a/nebo 2 jednotek (případně kombinace 1+1) s vyšším povoleným počtem bodů pro pohyb
- Náhrady jednotek – umožňuje jedné jednotce se ztrátou doplnit stav, což znamená otočit žeton s hodnotou 1/2 na hodnotu 1)
- Shromáždění – platí pro demoralizované vojsko, které prohrálo v bitvě
- Námořní přesun – neomezený počet generálů a k tomu až 2 jednotky mohou provést přesun z jednoho přístavu do jiného po moři, pokud je moře ovládáno danou stranou
- Nasazení toulonské flotily – pokud hráč za Bourbony nechal postavit flotilu, může se pokusit o ovládnutí Středozemního moře pomocí zjednodušeného abstraktního střetu.
4. Fáze španělské události
Ještě než se pustím do popisu, musím zmínit ukazatel loajality Španělů. Ten obsahuje 10 polí s hodnotami od +5 do +2, takže pokles nebo vzestup je pomalejší a některé hodnoty se opakují. Hodnota na ukazateli se využívá ve dvou případech, které uvedu za chvíli. Aktuální pozici zobrazuje žeton, který má dvě strany – bourbonskou a habsburskou, podle toho, kdo zrovna kontroluje Madrid. Na začátku hry je žeton úplně vlevo, takže s hodnotou +5 a otočený na stranu Bourbonů.
![]() |
| Ukazatel loajality Španělů (pod ním ukazatel aktuálního kola). Na konci roku 1703 byl Madrid stále v rukou Bourbonů, ale při fázi zazimování vojsk došlo k posunu o 1 pozici doprava. |
Fázi tvoří tři po sobě jdoucí kroky. V tom prvním se ověří, zda v uplynulém kole neovládli Madrid Habsburkové. Pouze a jedině tehdy mají Bourboni možnost hodit kostkou na na okamžité převzetí Madridu zpět. Hod 1d6 musí mít alespoň takovou hodnotu, jakou má údaj na ukazateli loajality. Jinými slovy, čím více je žeton blíže pravé straně (s nižšími čísly), tím je loajalita k Bourbonů vyšší a naopak.
Zatímco k prvnímu kroku dojde zřídka (někdy ani jednou během hry), v případě toho následujícího se jedná o pravidelný postup. Řeší se v něm, jakým způsobem má dojít k posunutí žetonu loajality, a zda případně se nemá žeton otočit (v případě změny kontroly nad Madridem). Není nutné uvádět zde celý postup, ale v zásadě platí, že čím více opevněných měst jedna ze stran získává, tím se žeton posouvá v její neprospěch.
Závěrečný krok představuje povstání Španělů, kteří preferují na trůně Habsburky. Je to jednorázová událost, která, pokud nastane, už se znovu nespustí. Nutnou podmínkou je, aby Aliance buď ovládala Středozemní moře, nebo aby měla ve své moci Madrid i Barcelonu. V takovém případě příslušný hráč hodí 1d6, a pokud je výsledek alespoň stejný, jako hodnota loajality, vypukne povstání. To má poměrně zásadní dopad, protože v takovém případě hned 4 opevněná města (mezi nimi i Barcelona) přechází pod kontrolu Aliance a do Barcelony je umístěna španělská jednotka.
Popsat tuto fázi nebylo vůbec jednoduché a pokud vám některé postupy připadají zvláštní, je nabíledni to trochu osvětlit s pomocí historického výkladu. Ten samozřejmě není nutné číst, ale dle mého dává krásný příklad toho, jak lze zajímavě implementovat relativně komplikovaný historický fakt.
![]() |
| Spojenci Bourbonů a Habsburků na začátku války (1701). Rozdělení přízně ve Španělsku názorně doplňuje text v následujícím odstavci. |
Španělská monarchie v době smrti Karla II. nebyla národním státem, jak jej chápeme dnes. Velmi zjednodušeně řečeno se skládala ze dvou územních celků, které se lišily svou historií i způsobem správy. Původní království Kastilie (včetně amerických území) mělo dříve jakobínskou (centralistickou) správu, zatímco území dřívější Aragonské koruny bylo jakousi formou středověké konfederace, podobné tehdejší Svaté říši římské. Bourboni chtěli zavést kastilskou správu na všechna území monarchie a vytvořit v podstatě absolutistickou monarchii francouzského stylu. Oproti tomu Habsburkové chtěli zachovat různé státy uvnitř monarchie (tedy něco jako Rakousko-Uhersko). Ve hře to funguje tak, že pokud Španělsko ovládají Bourboni, Kastilci jsou v pohodě, ale Katalánci se vzbouří a obráceně.
5. Fáze zazimování vojsk
Konec roku přináší velké starosti zásobovačům, kvartýrmajstrům a obecně všem, kteří se podílí na hladkém chodu vojska. Proto se musí všechny armády, které pobývají na neovládaných polích (a snaží se dobýt opevněná města), stáhnout zpět. Zároveň se odstraňují všechny žetony na mapě, které mají dopad pouze na jeden rok (jedno kolo). Hráč za Alianci je potrestán ztrátou 2 vítězných bodů, pokud neovládá Středozemní moře. V závislosti na výběru scénáře se vyhodnocuje v roce 1711 historické ukončení války ze strany Britů (spojenců Habsburků) nebo od roku 1710 výsledek mírových jednání. No a pak už je na řadě jen ověření případných automatických vítězství a jde se na další rok.
HERNÍ MAPA A PŘESUNY VOJSK
Point-to-point systém připomíná známé a slavné CDG hry jako Here I Stand, Virgin Queen nebo třeba Successors. V tomto případě jsou jednotlivá města spojena pomocí pozemních tras. Města se zde dělí na dva typy. Čtvercová neopevněná města není nutné dobývat a jejich ovládnutí stojí 1 bod pohybu v okamžiku, kdy do něj generál s armádou vstoupí (po případné vítězné bitvě). Města s opevněním mají typický hvězdicovitý tvar a jejich ovládnutí vyžaduje čas - armáda je musí nejprve dobýt. Tento proces si popíšeme později v rámci kapitoly o bitvách a dobývání.
Situace na začátku války nabízí hned několik aktivních front. V první řadě to jsou území Spojených provincií nizozemských a Španělského Nizozemí (dnešní Belgie). Boje se rozhoří i ve Svaté říši římské a v severní Itálie včetně Savojska. A hráč za Alianci je od počátku nucen otevřít frontu i v samotném Španělsku z důvodu získání kontroly na Středozemním mořem.
Tím se tak trochu dostáváme k mořským zónám. Ve hře je vše zjednodušené tak, že Atlantický oceán vždy a za všech okolností ovládá Aliance. Může tak v rámci akce provést přesun z přístavu v této námořní zóně do jiného přístavu, a to i klidně nepřítelem ovládaného. Jiná situace je ve druhé námořní zóně, kterou je Středozemní moře. Na počátku hry nad ním mají kontrolu Bourboni. Ale tu ztrácí v okamžiku, kdy Habsburkové převezmou kontrolu nad Cádizem nebo Lisabonem. K tomu nevyhnutelně dojde, protože Portugalsko vstupuje v roce 1704 do války na straně Aliance a tím pádem je získání kontroly automatické. Hráč za Bourbony má každé kolo šanci získat kontrolu, byť jen dočasně do konce kola. Ale pokud se mu to podaří, ztrácí Habsburk 2 vítězné body (a navíc se mohou jednotky Bourbonů přesouvat po tomto moři).
Přesun po zemi se tedy řeší spotřebou 1 bodu pohybu (výjimkou je pár hnědých tras, po nichž se může pohybovat armáda Aliance, kde jsou vyžadovány body dva). Platí zde jedno extrémně důležité pravidlo – není možné se přesunout z pole, které neovládáte na jiné neovládané pole. To znamená, že i kdyby byla kupříkladu v dosahu bodů pohybu bezbranná Vídeň a po cestě nebyly v městech žádné jednotky, nelze se tam jednoduše dostat, protože je nutné města převádět pod svou kontrolu za 1 akční bod, čímž jsou tyto body rychle spotřebované.
Pro přesun jednotek či armád slouží 2 akce. Přesun v rámci akce Tažení je možný pouze za účasti generála. Ti mají na žetonu dvě důležitá čísla. Horní znamená taktický rating, spodní informace udává velitelský rating. Generál (či generálové) se může v této akci přesunout a vzít tolik jednotek, kolik jich odpovídá součtu velitelského ratingu až 2 generálů. Musí však zohlednit jeden ze tří typů terénů, na který hodlá vstoupit. Druhý typ akce Transfer umožňuje přesouvat i samostatné generály a/nebo jednotky, které ani nemusí být na stejném poli. Je tu však omezení na celkový počet 2 žetonů. Na rozdíl od akce Tažení však nabízí čtyř body přesunu místo tří.
![]() |
| Pro srovnání dobová rytina citadely města Lille. |
Všechny vojenské jednotky (kromě generálů) jsou až na státní příslušnost (barevné rozlišení a jiná ilustrace vojáka) stejné. Jedná se o sbory, které ale mají stejnou hodnotu pro účely bitvy i dobývání. Počítá se tak pouze s tím, zda mají plný stav nebo zda je jejich žeton otočen a pak mají poloviční bojovou hodnotu.
JAK VÉST BITVU?
Bitvy jsou kořením každé válečné hry. Ale kolik se jich za 12 let téhle války odehrálo? V porovnání s americkou občanskou válkou, která trvala 4 roky je to výsledné číslo o řád nižší (384 versus cca 25 až 35). Válka o španělské dědictví byla především o často zdlouhavém dobývání opevněných měst nebo přímo pevností. Často tato procedura trvala několik měsíců. A přesně toto se hra snaží ukázat.
K bitvě dojde v okamžiku, kdy se armáda přesune na jiné pole, které obsahuje jednotky protivníka. Obránce dostane možnost se bitvě vyhnout, a dokonce může jednu svou jednotku včetně generála ponechat za hradbami města (jako posádku), pokud jde o pole s opevněným městem. Útočníka ještě může čekat úkol překonat pevnostní linie, pokud je protivník v minulosti vystavěl. Jejich překonání se řeší hodem kostky se započtením rozdílu taktického ratingu těch nejlepších generálů obou stran (samozřejmě, pokud protivník není přítomen odečítá se nula). V případě neúspěchu se může útočník rozhodnout, zda bude pokračovat v boji nebo útok zruší a vrátí se zpět. V prvním případě však musí čelit postihu v podobě negativního DRM v boji.
Samotná bitva je řešena velmi jednoduše. Obě strany sečtou počty svých jednotek, přičemž se jednotky otočené díky ztrátám počítají jako poloviční. K tomu se připočte součet taktického ratingu až dvou generálů. Výsledné číslo pak udává, kolika kostkami bude hráč házet. Pojďme si to ukázat na příkladu. Na straně Bourbonů jde do bitvy armáda generálů Villarse (taktický rating 2, velitelský rating 6) a bezejmenného generála (taktický rating 0, velitelský rating 3). Součástí armády je 6 francouzských jednotek, z nichž jsou 3 otočené kvůli utrpěným ztrátám z předchozích bojů. Celkový počet kostek tedy bude 2 (generálové) + 3 (jednotky v plné síle) + 2 (jednotky se ztrátami, zaokrouhluje se nahoru). Celkem tedy 7 kostek.
Do výsledku bitvy se počítají hozené pětky a šestky. Každá z nich znamená zásah jedné nepřátelské jednotky. Vítězem je pak ta strana, jež uštědřila více hitů na kostkách (v případě remízy vyhrává obránce). Poražený musí stáhnout své jednotky z pole a všechny jeho jednotky obdrží status demoralizace, což znamená, že v případné další bitvě jim budou pro zásah započteny pouze šestky. Součástí vyhodnocení jsou i možné ztráty pojmenovaných generálů, a to na obou stranách bez ohledu na výsledek samotné bitvy. Může tak dojít k jejich zajetí nebo přímo k eliminaci.
V případě, že poražený ztratí v bitvě 2 jednotky nebo obdrží 5 zásahů (počítají se tam i ztráty, které mohou jednotky nasbírat při ústupu přes pole s nepřítelem), se výsledek bitvy mění na slavné vítězství. To má jednak okamžitý efekt podobě zisku 2 VB, ale zároveň ovlivňuje případné dobývání sousedících měst po dobu trvání celého kola tím, že poskytuje vítězi pozitivní modifikátor hodu kostkou.
PROČ OBLÉHAT A KDY?
Proces dobývání je součástí akce Tažení. Zahájit ho můžete, pokud na začátku akce máte na nepřátelském poli dostatečně silnou vlastní armádu. Protivníkovy jednotky se mohou nacházet uvnitř pevnosti či města jako posádka, avšak maximálně v počtu 1 generál a 1 jednotka.
Nejprve si řekneme, proč má smysl začít proces obléhání. Pokud se podaří město dobýt, přechází políčko pod kontrolu dobyvatele a ten získá vítězné body podle obranné hodnoty opevněného města (1-3). Ta může mít hodnotu od 1 do 3. Dobývání měst s vyšší obrannou hodnotou zní lákavě, ale je potřeba si uvědomit, že je nutné ukončit úspěšné obléhání do konce kola, protože jinak musí obléhatel v rámci fáze zazimování vojsk ukončit své snažení a ustoupit na přátelské území. To znamená, že začít dobývat kupříkladu Turín s obrannou hodnotou 3 má smysl pouze na začátku celého kola. Akci tažení s dobýváním je totiž možné zvolit v rámci jedné akční karty pouze 1× pro danou armádu.
Pro účely dobývání se může obranná hodnota zvýšit, pokud v něm přebývá posádka. Jednotka v plné síle přidává k obrannému číslo hodnotu 2, jednotka se ztrátami pouze 1. Maximum je tedy 5. Útočník pro zahájení obléhání musí vybrat alespoň tolik jednotek, kolik je obranná hodnota. Pro vyhodnocení se použije pouze hod jednou kostkou, ale na rozdíl od bitvy, je zde ve hře řada modifikátorů. Nebudu je zde všechny vyjmenovávat, ale svou roli hraje i to, zda má útočník zajištěnou linii komunikace nebo zda se obléhání účastní velitel s taktickým ratingem 2 a výše.
![]() |
| První kolo a celkem očekávaný krok Aliance - vylodění se v Cádizu s pokusem získat přístavní město a tím i kontrolu nad Středozemním mořem. |
Pokud se obléhání nezdaří, položí se na pole žeton pokračujícího obléhání, který se při každém pokusu o dobytí zvýší o jedna. Toto číslo pak funguje jako DRM ve prospěch obléhatele. Jestliže se obléhání nezdaří do konce kola, žetony pokračujícího obléhání i žetony snižující obrannou hodnotu, z mapy odstraňují a opevněná města jsou opět v plné obranné síle. Stejně tak jsou tyto žetony odstraněny, pokud dojde k úspěšnému dobytí.
KDO A KDY ZVÍTĚZÍ?
V první řadě je potřeba uvést, že vyhrát je možné dříve, než se odehraje poslední kolo. Tzv. automatické vítězství je možné dosáhnout buď dobytím Paříže (v případě Aliance) nebo Vídně či Amsterodamu (Bourboni) nebo posunutím žetonu vítězných bodů na jednu z hodnot 0 (Bourboni) nebo 30 (Aliance). Pokud to z předchozího textu nevyplynulo, tak žeton vítězných bodů je pouze jeden a odráží počet VB získaných Aliancí. Začíná na hodnotě 10 a v průběhu hry se posouvá směrem k nule nebo naopak třicítce podle toho, kdo zrovna VB získá.
Pokud automatické vítězství nezíská žádná ze stran, končí kolo v letech 1711 až 1713 v závislosti na zvoleném scénáři a také v případě plné hry na rozhodnutí Bourbonů. V takovém případě se vítěz určí podle počtu dosažených vítězných bodů. Může tak nastat velké či malé vítězství jedné či druhé koalice.
To je aktuálně vše k základnímu popisu herních mechanik. Jako vždy jsem vynechal některé dílčí části pravidel, jako třeba možnost zachycení nepřátelské armády při přesunu nebo podmínky pro umisťování posil. Nepopisoval jsem také linii komunikace a řadu dalších méně důležitých vlastností hry.
DOJMY ZE HRY
Čím začít? Těch dojmů, především pozitivních je totiž hodně a jednoznačně převažují nad těmi drobnějšími nedostatky. Začnu tedy tím, co mě bavilo nejvíc. Ta hra umí vytvořit skvělé příběhy. Pro ilustraci zkusím jeden takový vylíčit.
Moje úplně poslední plná hra začala tak, že už v prvním roce války se Savojsko zachovalo tak, že přeběhlo na opačnou stranu k Habsburkům. Nejsilnější generál ve hře, vévoda z Marlborough, úspěšně završil obléhání Lutychu. Skvělý úvod pro Alianci, ale brzy vzal za své. Francouzská armáda (generál Vendôme) v severní Itálie napadla vojsko Evžena Savojského, a i díky štěstí jej vyhnala z Mantuy, město dobyla a následně začala mstít zradu získáváním měst v Savojsku. Alianci se nezdařilo obsadit Cádiz a získat tak kontrolu nad Středozemním mořem. Bavorský kurfiřt Maxmilián II. Emanuel díky speciálnímu pravidlu prvního kola obsadil bez boje Ulm. Ani vstup Portugalska do války v roce 1704 příliš šance Aliance nezvýšil. Budování toulonské flotily pravidelně ubíralo 2 VB Habsburkům a v občasných bitvách také triumfovaly spíše bourbonské lilie. Po 4 letech války ukazoval žeton VB hodnotu 4. Tedy hodně blízko okamžité prohře. Jenže postupně se začal projevovat větší přísun zdrojů, takže vyčerpané francouzské a španělské jednotky se nedokázaly tak rychle zotavovat jako ty nepřátelské. Největší zlom nastal ve Španělsku poté, co propuklo v Katalánsku povstání příznivců Habsburka na trůně. Když se k tomu přidal úspěšný výsadek menší armády pod velením britského generála Galwaye, došlo postupně ke ztrátě některých opevněných měst, a nakonec i ke kapitulaci Madridu, což přineslo okamžitě 10 VB. Ačkoliv Madriďané povstali a britsko-portugalskou armádu na čas odrazili, Madrid už zůstal pevně v rukou Aliance. Úspěchy ve Španělsku však neměly svůj odraz na východ od Francie. Obě hlavní francouzské armády dokázaly udržet východní hranice země a bavorský kurfiřt se dokonce probil až k Vídni. Od roku 1709 se Bourboni snažili zachovat status quo a nechali aktivitu spíše na Alianci. V roce 1712 se jim povedlo přimět Brity k odchodu z války. A protože výsledné skóre bylo 18 VB, skončila válka o španělské dědictví velkým vítězstvím Ludvíka XIV.
![]() |
| Přechod Savojska k Alianci s okamžitým dopadem (viz oblast kolem Turína). |
Dalším výborným prvkem hry je aplikace speciálních pravidel. Osobně nemám úplně v lásce, když autor do hry vměstná až příliš výjimek, protože to dokáže pořádně zpomalit tempo hry. Tady se to ale povedlo v míře ideální. Hned první rok války má několik zvláštních pravidel, která ale nabízí více variant volby strategie pro obě strany. Využít možnosti bez boje získat 1 či 2 opevněná města? Jenže když to udělám, nezískám z toho žádné vítězné body. Není tedy lepší si je podmanit později? Už jsem zmiňoval vstup Portugalska do války, který je pevně daný a poté zradu Savojska, k níž s velkou pravděpodobností někdy v průběhu hry dojde. Souvisí to s tím, že autor se rozhodl vytvořit hru pro dva hráče, a nikoliv multiplayer hru, kde by více hráčů zastupovalo několik hlavních mocností. Takže hráč za Alianci ovládá jednotky Svaté říše římské, Anglie i Spojených nizozemských provincií. A na opačné straně má hráč pod kontrolou Francii i Španělsko. Dle mého jde o velmi dobré rozhodnutí, protože tento konflikt je vhodnější nabídnout jako duel.
Měl jsem obavy ze zpracování bitev. Minimální DRM, v některých případech se dokonce hází až 10 kostkami na obou stranách. Je to zvláštní, ale během mých her v podstatě nikdy nedošlo k nějaké šílené situaci, v níž by jedna strana byla dramaticky více postižena než ta druhá. A když se aplikuje volitelné pravidlo, které umožnuje generálovi s vyšší taktickou úrovní opakovat hod tolika kostek, kolik činí rozdíl v ratingu, pak dávají boje ještě víc logiku. Stále je bitva v této hře riskantním rozhodnutím, ale odvážným může štěstí přát. A upřímně i to občasné házení 10 kostkami přidává potřebný adrenalin.
![]() |
| Bavorský kurfiřt Maxmilián Emanuel II. téměř u bran Vídně. |
Celkově se tedy původní záměr autora vytvořit zábavnou, vyváženou a celkem rychle plynoucí hru povedl. Komplexita je tak akorát a přispívají k tomu i moc pěkně napsaná pravidla. Hrál jsem deluxe verzi s pevnou mapou a ta mi přijde krásná. Pochválit musím i rozevírací pomocnou kartu, kde jsem našel téměř vše, co jsem potřeboval, takže jsem si s ní vystačil po celou dobu a jen výjimečně hledal některý detail v pravidlech. Ilustrace na kartách událostí jsou atraktivní a dokreslují atmosféru doby.
![]() |
| Podobné přihrádky jsou i na opačné straně herního plánu. Jeho tvůrci připravili i prostor pro připomenutí některých karet událostí s delším účinkem, což je i tento případ. |
Pojďme na výtky a abych navázal na předchozí odstavec, začnu u komponent. Mapa pochopitelně odráží historická území, ale ve skutečnosti se třeba uprostřed mapy nic neděje. Ve Francii dojde na boje výjimečně, takže celou dobu tato modrofialová velká oblast zeje prázdnotou. A naopak na malých územích Spojených nizozemských provincií nebo Španělského Nizozemí není k hnutí.
Chválil jsem informačně skvělou pomocnou kartu, ale ta má jednu nepěknou vlastnost. Když si ji totiž rozevřete, tak jsou všechny texty tištěné stejným způsobem. To způsobuje (alespoň mně) problém, protože musím po rozevření vždy celý arch otočit o 180 stupňů. Maličkost, ale umí to naštvat. Relativně volný prostor se také dal využít na více chlívků pro složení armád. Nyní jsou tam 4 pro každého hráče a poměrně rychle se zaplnění.
![]() |
| Rozevíratelná pomocná karta naplněná informacemi. |
Opakovaná větší porce úspěchu při hodu kostkou může mít za následek brzký konec hry. Stalo se mi to v jedné partii, kdy bylo po 4 letech hotovo, ukazatel VB spadnul na nulu. Ale k té náhodě také přispěla špatně zvolená strategie Aliance, podcenění získání kontroly nad Středozemním mořem a jednoduše opatrná až bázlivá hra. Přesto je třeba toto zmínit, hra má náhodu a není jí úplně málo.
Na úplný závěr jsem si nechal jeden postřeh, který ale nechci považovat za výtku, protože rozumím tomu, proč tomu tak je. Jde o to, že ne vždy pohled na ukazatel vítězných bodů reflektuje dění na mapě. Na konci mé výše popsané poslední partie byl pohled na evropské bojiště zvláštní v porovnání s tím, že na body jasně vyhráli Bourboni. Stav na východní části mapy se až na menší přesuny příliš nezměnil. Nebo přesněji, byl tam vidět malý progres ve prospěch Francie. Ale třeba Španělsko bylo už z 80 % v rukou Aliance. A přesto šlo o jasnou porážku Habsburků. Vysvětlení zde je a já mu rozumím. I proto záměrně nepíšu o negativu nebo výtce. Jen mě to trochu překvapilo.
SÓLO HRANÍ
Tato kapitola bude velmi krátká. Hra nemá žádný sólo mód. Pokud tedy chcete, jako já, si i tak užít hru bez spoluhráče, musíte hrát za obě strany. Některé karty událostí mají tu vlastnost, že mohou být zahrané později při splnění podmínek. To může vést k situaci, kdy hráč chce provést nějakou akci a přitom ví, že druhá strana asi zahraje kartu z ruky. Tím, že obě strany představuje jedna osoba, to může vést k určité paralýze při realizaci. Autor jednoho z dalších dílů této série John B. Firer přišel s pěknou variantou – v případě, že chce jedna či druhá strana takovou kartu zahrát, hodí kostkou a pokud padne alespoň pětka, může kartu použít.
Dalším jeho nápadem je rozhodnutí o iniciativě. Ve fázi událostí i posil rozhoduje o iniciativě to, v jakém pásmu je ukazatel aktuálního kola. Do roku 1707 začínají Bourboni, od roku 1708 mají iniciativu Habsburkové. V akční fázi se po rozdání karet otočí první karta a vyšší číslo určí začínající stranu (v případě remízy platí stejné pravidlo jako ve fázi události nebo posil). Tato velmi jednoduše aplikovatelná pravidla přispěla k pohodovému sólo hraní a neměl jsem po celou dobu žádný problém. Přesto musím uznat, že ve dvou bude ten zážitek přeci jen o chlup lepší.
![]() |
| Ani kolaps francouzských financí ke konci války neohrozil jejich jasné vítězství. |
Komponenty
1 pevná mapa 22×34"
1 pravidla (32 stran)
2 oboustranné pomocné karty A4
55 karet
2 archy žetonků
12 šestistěnných kostek (6 modrých a 6 červených)
ZÁVĚREČNÉ HODNOCENÍ
Don Herndon dokázal vytvořit překvapivě skvělou dvojkovku na téma války o španělské dědictví ve formě jakéhosi pseudo CDG systému, která funguje a nabízí rychle odsýpající zábavu na jeden (pravda dlouhý) večer. Není divu, že na základy série navázali i další autoři, takže v současné době jsou v prodeji 3 další hry:
- Nine Years: The War of the Grand Alliance 1688-1697
- A Pragmatic War: The War of the Austrian Succession 1741 – 1748
- No Peace Without Honor!: The Dutch War 1672-1678
Ve vývoji je další titul - No Peace for Thirty Years! The German Wars of Religion 1618-1648. Bohužel ačkoliv by hra měla být i po stránce testování kompletní, Compass Games ji do své pipeline nevložil. Otázkou tedy je, kdy a zda vůbec vyjde.
Já jen doufám, že budu mít příležitost si tento kousek zahrát i ve dvou. Ideálně na zářijovém Czech Consim Conu, pokud se najde nějaký zájemce...
| Autor | Don Herndon |
| Rok vydání | 2011 a 2019 (Deluxe) |
| Vydavatel | Compass Games |
| Počet hráčů | 2 |
























Komentáře
Okomentovat